Zpět
foto_kozlik

Fotka musí být taková, aby vás bavilo na ni koukat

INSTAGRAMOVÝ PROFIL NOVÉHO SMÍCHOVA SE PYŠNÍ STYLOVÝMI FOTOGRAFIEMI PETRA KOZLÍKA

Fotografové mají trochu nevděčnou roli. Všichni znají obličeje lidí, které zaznamenávají, ale už ne ty jejich. Přitom u autora nejnovější série fotek pro OC Nový Smíchov je to škoda. Fotograf vydavatelství Mafra Petr Kozlík má svůj jedinečný vizuální rukopis, díky kterému dovede i na první dobrou obyčejnou fotkou oblečení vyprávět svůj samostatný příběh. A k tomu má i on sám svůj vlastní. Vystudoval medicínu a poslední měsíce pomáhal se zajištěním covidové zdravotní péče.

Kdy jste do covidového kolotoče naskočil?
Už od konce října do poloviny prosince jsme s přítelkyní Veronikou jezdili do nemocnice do Slaného, kde jsme měli na starosti odběrové místo. Bylo to v době, kdy měly nemocnice největší problémy, a tak prosily o pomoc kohokoliv, kdo má zdravotnické vzdělání, a později už i ty, kdo ho neměli. Část zdravotníků byla sama nemocná, další se přesunovali ze svých běžných oddělení na ta covidová a na odběrná stanoviště a všichni dohromady už byli vyčerpaní.

Vy jste patřil do té první skupiny, zdravotnické vzdělání máte, jste vystudovaný lékař. To je na fotografa docela netradiční background. Jak to, že se živíte focením?
Byla to láska, která vznikala postupně. Fotit jsem začal už ve škole, dlouhá léta to pro mě byl jen koníček, odreagování od náročného studia. Postupně mě to ale začalo bavit čím dál víc a nabalovaly se mi i zakázky. V posledním ročníku medicíny jsem měl šest státnic a tři jsem dělal o rok později právě kvůli focení. Učil jsem se na ně po nocích a říkal jsem si, že bych se rád focením zkusil i živit, tak potom přišlo náročné rozhodování. Nechtěl jsem roky školy jen tak zahodit, a tak jsem si řekl, že si dám rok, během kterého si zkusím, jestli se uživím a bude mě to naplňovat. Ukázalo se, že ano. Hned v tom prvním roce jsem dostal nabídku z vydavatelství. Letos v březnu to bylo sedm let, co tam jsem.

Vy ale nejste běžný zpravodajský fotograf, že?
Jak se to vezme. I já mívám klasické víkendové zpravodajské služby, kdy dopředu nevím, kam pojedu. O víkendu to byla třeba jízda historické tramvaje. Přijali mě ale na „magazínové“ focení módy a portrétů. Než jsem nastoupil do novin, pracoval jsem s Dušanem Chrástkem, člověkem, který mi v kariéře ohromně pomohl, čemuž teď zpětně nerozumím – nedávno jsem viděl svoje staré fotky a nechápu, jak si mohl myslet, že mám talent a že ze mě někdy něco může být. Nicméně on to poznal, dal mi příležitost a díky němu jsem tam, kde jsem teď. Ještě na konci školy jsem byl hobby fotograf, nevěděl jsem nic o make-upu, stylingu, neznal jsem velké produkce. Pak jsem poznal Dušana a přes noc se to změnilo. Hned moje druhé focení s ním byla kampaň pro známou oděvní značku, takže jsem najednou šel na „plac“, což byl tehdy celý velký pronajatý statek. To pro mě bylo něco.

To jsou projekty, kdy si fotograf musí „plac“ šéfovat. Jak jste se to učil?
Přijde to až s lety a s tím, jak si budujete jméno. Když už člověk něco odfotil a má nějakou historii, tak už mu lidé volají proto, že se jim líbí jeho práce. Automaticky tak získáte část důvěry, lidé už vědí, co čekat. Ale focení je samozřejmě extrémně týmová práce, vyžaduje komunikaci mezi klientem, stylistou, make-upem, modely… Ovšem když máte štěstí, nechá vám klient volnou ruku jako teď mně OC Nový Smíchov. Dlouho jsem si focení takhle neužil.

Když si vás objednávají kvůli vašemu stylu, jaký je? Jak byste ho popsal?
Nevím, jestli to jde. Je to o tom, jak člověk fotku vnímá, o osobním pohledu, který se mi špatně potlačuje, i když si někdy řeknu, že tentokrát budu pracovat úplně jinak, než jak jsem zvyklý. Projevuje se to nejvíc asi ve způsobu postprodukce, jak jsou fotky barvené, z jakých úhlů jsou focené nebo jaké používám pózy a typy modelů a modelek. To všechno vytváří identitu fotografa. Třeba u barvení fotografií mívám svoje období, podobně jako kdysi malíři. Já bych si teď moc přál vydat knížku svojí tvorby, jeden velký megamix, takže projíždím archivy a ta barevná období krásně vidím. Jednu dobu jsem všechno barvil do červena, pak jsem si řekl, ježíši, proč to pořád dělám. A teď jsem náhodou právě při focení pro Nový Smíchov přišel na jeden nádherný barevný přechod, se kterým fotky vypadají podobně jako z analogového fotoaparátu. Kromě toho rád fotím na široké sklo. Až bych skoro řekl, že mám rád, když fotka vypráví příběh, ale to mi přijde jako hrozné klišé. Fotka musí být zkrátka taková, aby vás bavilo na ni koukat. Aby člověk nevnímal jenom oblečení a modelku, ale celek. Vlastně si myslím, že jestli je něco můj dar, tak že umím vymyslet zajímavá místa, že to pak opravdu jako celek baví.

Kromě módních fotek se specializujete na portréty osobností. Jak moc se to liší od práce s profesionálními modely?
Je to jiné a chce to jiný přístup. Hodně záleží už jen na to, pro jaký magazín se fotí. Každý má jiná pravidla a jiné nároky, spousta jich třeba neakceptuje černobílé fotky, trend je barva. Všimněte si taky, že někde stačí jedna fotka šířkového formátu, jinde je snímků několik a osobnost má na sobě několik modelů. V takovém případě se dopředu hodně domlouváme, člověk, kterého fotíme si na to musí vyhradit čas. Někdy fotím ve studiu, někdy chirurga, za kterým jedu přímo do nemocnice. V tom je práce v novinách velká škola, na to se nikde jinde nepřipravíte. Dnes už mě to nestresuje, ale když přijdete za chirurgem, který má čtyři a půl minuty mezi vizitou a operací a vy musíte donést tři různé fotky z jeho kanceláře, která má pár metrů čtverečních, je to výzva.

Užíváte si víc focení v terénu nebo ve studiu? Ptám se proto, že hodně děláte obojí.
To jsou dva extrémy. Když máte člověka, který není na focení zvyklý, tak prostředí kolem něj mu hrozně pomůže, „dohraje“ roli za něj. Ve studiu je člověk sám za sebe, fotit takové portréty je podle mě jedna z nejtěžších disciplín. Paradoxně hodně složité bývá studiové focení například pro herce. Najednou totiž nejsou v žádné roli, ve studiu stojí sami za sebe. Nemají se za co schovat a spousta z nich mi říká, že se fotí opravdu neradi.

Jednou takovou studiovou sérií jste na sebe strhnul velkou pozornost. Získal jsem Czech Press Photo za projekt dvojfotek slavných herců a jejich českých dabérů.
To je věc, která mě asi nejvíc proslavila, něco, co vás napadne jednou za život, nebo rozhodně ne mockrát. Vůbec jsem tehdy nečekal, že to bude mít takový úspěch. Já hrozně obdivuju český dabing a mám dojem, že spousta herců nemá v originále zdaleka tak dobrý hlas jako mají ti, kdo jim ho propůjčují v češtině. U nějakého filmu se Sašou Rašilovem mi došlo, že on opravdu vypadá jako Johnny Depp, tak jsem začal pátrat. Udělali jsme si seznam a postupně z něj preparovali ty nejzajímavější dvojice. Začínali jsme s Michalem Dlouhým a Bradem Pittem, potom jsme získali Jiřího Štěpničku a pak jsme začali lovit Sašu Rašilova. Jenže ten je neuvěřitelně zaneprázdněný, nemohli jsme se dohodnout. Tak jsem řekl produkční Báře, ať mu pošle ukázku fotek, jak to bude nakonec vypadat a hned nám přišla reakce: středa, 16:00. Přijel chudák úplně unavený, což ale k Deppovi krásně šlo, i když ten je unavený spíš z divokého života než z práce. Přál bych si, aby mě tyhle věci napadaly častěji, ale není to lehké. U spousty si řeknete, že by to bylo skvělé, a pak to hodíte do Googlu a zjistíte, že 95 procent nápadů už někdo uskutečnil. A já opravdu nechci nikoho kopírovat.

Vraťme se ještě do nemocnice. Nebál jste se obléct si bílý plášť po tolika letech?
To víte, že jsem měl respekt, hodně jsem se snažil si to všechno osvěžit. V odběrovém centru nejsou časté žádné komplikace, ale složitější to bylo v posledních dnech, když jsem měl na starost pacienty po očkování, tam se mohlo stát cokoliv. V tuhle chvíli bych opravdu rád poděkoval své domovské vydavatelské společnosti Mafra, která mi umožnila jít pomáhat, to pro mě bylo hrozně důležité. Najednou jsem se navíc ocitnul v úplně jiné roli, bylo to pro mě 100procentní vytržení ze všech stereotypů. Když jsem v nemocnici končil, bylo to vlastně i smutné.

PROHLÉDNĚTE SI FOTOGRAFIE NA NAŠEM INSTAGRAMU

Foto Petr Kozlík